V tobě přebývám
Celý jsem teď i já
Tebou
Hýčkám tě na cestě
Když ve snech mě chodíš pozdravit..
Začátek pitvy. Čtu ty jeho slova a přes všechu tu krev kolem ze sebe vytahuju ten krásný pocit. Jsem ráda, že to umím. To bylo tak… Absolutní soulad ve všem, zázrak. Já, on, moje děti, všechno dává smysl. Zvláštní objevená intimita a tak všecko kolem. Ještě nikdy předtím jsem se u toho v posteli nerozbrečela štěstím, takže tomu teď přikládám zásadní význam. Všechno ostatní nevidím.
Jsi jako klidný vítr na kopcích
Kde sochy svátosti ticha
Tvoří duši země
Schovával se ke mně do naivní všeobjímající náruče, chtěl novou naději a smysl, bezmezně tomu věřil, ale jen proto, že to sám moc chtěl. Přesvědčit sám sebe. Dnes vidím tu křeč, jak všechno bylo urputné a do krajností. Jak schválně do noci nesmyslně uklízel (jak si sám sobě stanovoval sebehodnotící překážky), jak se stále prezentoval, jaké dělal šílené pózy. Vůbec nechápu, proč jsem to neviděla jako problém. Naopak. Byla jsem šťastná, jako bych si snad myslela, že s jednou nohou se nedá utéct. Stala jsem se proto dokonce ochranitelem těch slabostí a nesoudným rozdávačem miliardy ujištění o něčem. Zpravidla tak něco v tom smyslu, že minulost mě nezajímá, že nemám předsudky, že láska je nejvíc, že všecko chápu… To chtěl slyšet. Ujišťovala jsem ho i preventivně. Beru teď do kleští mozek a nejmíň půlku bych vyhodila.
Jediný přítel, batoh.
Kolem jaro a já pod stromem čekám
Na elfí královnu
Chlap dokáže úžasně brečet
Po prvním zkratu se prolomila bariéra. Ke každému dalšímu zkratu tak stačily slabší příčiny. Postupně žadné příčiny. Útěky. Nechápala jsem, co se děje, najednou zmizí. Jaký tlak, proč, kam? Hlavně, že se vždy vrátí. Třeba s nikým nespal. Třeba si potřeboval jen odpočinout, být sám, asi. Vrátil se, to je nejvíc. Peru ten debilní spacák a pomalu se z toho stává rituál. I po letech v mrazáku by se mi zvedal žaludek, když na to myslím. Ale někdy mi z výletu volal, že mě miluje (to si tak člověk někdy na výletě uvědomí) a ať si pro něj přijedu a vždy jsem jela a ještě jsem se snažila být krásná jak na první rande a třeba po 300 kilometrech jsem mu v autě ukázala, že ho taky miluju.
Mužíček zatleská konečná vystupovat
Miluju se zase s Prahou, tou děvkou.
(A jindy zase potřeboval přírodu)
Ticho. Jen slunce tu pálí
A Ježíš na kříži není sám
Nechápu, co mu chybí. Naše děti miluje, jsou pro něj vším. Je lepší než já, umí si s nimi víc hrát, čte jim ty pohádky častěji a podle mě ho to i baví, protože já je přečtu, ale on je doslova odehraje, až těm dětem závidím. Tyhle chvíle jsem milovala. Přes všecko peklo kolem nikdy nezapomenu, jak jsem tehdy byla šťastná.
Na kus papíru
Nebo na zrcadlo
řezané na míru
Napíšu ti, že prázdno bylo dosud.
Bojím se, že se jednou probudím bez tebe
Paranoik. Vím, že mi kontroluje naprosto všechno, i když nevím proč, nesnesla bych jinou kůži, než je ta jeho. Nechce nic najít, miluje ten terror. Pěkný večer, usnout v náruči a probudit se v noci sama. On v jiném pokoji s mým notebookem, nesnaží se vymýšlet si důvody, má v tu chvíli pocit, že pokud jsem ho přistihla, je to stejně v háji. Takže se otvírá cosi ještě horšího v něm a já už vysvětluji pod nátlakem s kapkou u nosu, kdo je kdo u nás v práci. Vysvětluji nad outlookem asi 50 kontaktů zavináč naše firma tečka nl, protože pracuju pro holandskou firmu. Říkám mu, že Jacek je slizkej polák s přehazovačkou (je to vůbec potřeba říkat?). Probouzí se ve mně na chvíli pocit, že k tomu nemá důvod ani právo. Jestli se ti to nelíbí, klidně budu sedět doma, ale to znamená mínus XY tisíc a mínus auto. Můžem si to vyměnit. Facka a pak další. Ráno jedu do práce, ve dveřích mi řekne, že jsem krásná. Mám to do kanceláře 120 kilometrů, takže na mě obvykle nikdo nic nepozná.
Sevřen radovat se nemohu
Jen otáčím se po Bohu
Hltám plán města s hradbou svých zrad
Nažím kůži svoji posetou bodláky
Když tahám za páky
Z nebe padají
Letáky
Zvedám se ze země celá od krve a nemůžu uvěřit, že mě vážně takhle kopal. Volám kamarádovi, aby přijel. Jediný, který to nebude komentovat. Veze mě do nemocnice. Brečím, zasranej sníh. Vyprávím mu, jak mě po cestě tlačil z kopce dolů kamion, co měl letní gumy, chtělo by se mi popsat mu vrzání sněhu a strach, když bouchaly plechy, to čekání a zbytečné pokusy řadit a točit, ale to je jedno, jen jsem kvůli tomu domů přijela pozdě a teprve tam pak měla ten správný strach o život… Pateticky ve své sebelítosti říkám trapnost, že ten kamion měl být těžší a radši mě tam rozmáznout. Kamarád vtipkuje, že jestli ještě něco podobného řeknu, tak zastaví a rozbije mi hubu. Smějeme se tomu a koukám se do zrcátka na stínítku, že mám na čele úplně parádně vysekaný vzorek z podlahy. Vypadá to vtipně, protože mám na podlaze takové lino stříbrné, imitace plechové podlahy s takovýma protiskluzovýma…..no to je jedno. Pak si mě fotí pomáhači a chrániči do spisu, pak spím. Znova vidím, jak jsem se zvedla ze země a on se vyděsil, řekl něco jako bože odpusť a já něco jako koukej na mě a takhle si mě zapamatuj. Utekl a nechal se zavřít do Bohnic. Pak se dovídám, že už tam dřív byl jako doma. Paranoik s těžkou poruchou osobnosti, dětství bez lásky, emoční labilita, nerozlišuje realitu od svých výplodů nemocné mysli. A já? Já jsem to vzala jako jeho alibi. Moje láska dostala nový rozměr. On mě miluje, ale musím ho vést…
Běloba rozmazaná v obrazu
V odrazu světel jsem
Roztírán, ale neměněn
Křídla zděděná po Ikarovi věším na hřebík
Chytám ptáka za ocas
V panoptiku
Kéž bych nebyl tak sám
Moc jsem ho chtěla zachránit. Měla jsem v hlavě pocit, že jsem neschopná a že se musím víc snažit, víc chápat, nic nedělat špatně, preventivně myslet na všecko, co by ho mohlo vyrušit z harmonie… Kdo, když ne já? Když přijde o tuhle lásku, o domov a o děti, umře. Celý doposud popsaný proces se několikrát přetočil na začátek a celý se znova přehrál, jen pokaždé trochu rychleji. A někdy, když někam zdrhal, začal si s sebou brát různé věci. Jako třeba foťák nebo něco, s čím se cítil jako „v pohodě týpek“ a navštěvoval své staré známé, kteří se už na něj dlouho koukali přes prsty a on je všechny přesvědčoval o tom, že TEĎ má tu pravou a žije jak se má, je v pohodě a tak dále. Chvíli si polebedil ve falešném obrazu sebe a když se ho po pár dnech ptali, proč teda nejede domů, že je to opět divné, tak většinou zmizel a plus dva dny k tomu neznámo kde a už mi volal, že chce za mnou. Bez foťáku. Jela jsem. Nechtěla jsem to vzdát. Ruce bych si měla usekat i nohy.
Proč zrovna já
Praskla mi ulita
Duše má poblita
Raději piju teď Premium
Jednoho dne zmizel a už se neukázal. Sem tam poslal mail, kde mi otcovsky vysvětlil, že je to tak lepší a důrazně mě žádal, ať v žádném případě neodepisuju. Mluvil jen a jen o sobě. Nikdy se nezeptal na děti, na mě. Psal, že umírá hlady a smutkem, ale cítí, jak prochází peklem k nějakému svému přerodu, sem tam k tomu zkomolil nějaký latinský citát. Podle mě si přečetl tři stránky z Kafky, dvě z Freuda a k tomu mu dal někdo v Akropoli brko. Po čase psal, že se pletl a potřebuje mě, za peklem našel jen větší peklo, překvapivě. Jelikož mi dal ale předtím dostatečnou pauzu na normální úsudek, už to nefungovalo. Ani série dobře prezentovaných opatrných imitací sebevražd, ani nekonečné dopisy, ani nic.
Nakonec jsem si musela připustit, že tohle je chvíle, kdy musím mít sílu prohrát. Vyrobit si ve snu lodičku z kůry, nechat ho si do ní lehnout, přikrýt ho a nechat plout, i kdybych se každou noc strachovala, co s ním bude. Byl to jediný způsob, jak neumřít na jeho nemoc. Jen ty jeho spisy tu zůstaly. Poslední zápis je tento:
Nechci nic než tvůj dotyk
Stále a donekonečna
A všechny hvězdy už patří jen tobě
Chci utápět se v tobě a zalykat
Tolik bych chtěl ti říct a tužkou na zdi psát tvé jméno
Cokoli bych chtěl ztratit
(Abych se mohl vrátit)
Na chvíli jsi mi dala naději na život
A teď ho tu mám na čtvrtky na pitevním stole a dnes vím, že sotva zaplul můj chudáček za první zátoku, tak tam vyskočil z loďky a vysál podobně deset dalších žen a dokonce i mužů. Trochu to kazí vážnost mojí dávné romantické oběti, ale zas mi to dalo něco jiného. Už jsem opatrná na sladké řeči, které někdy ženám na mužích chybí a neobtěžovala bych si život filozofováním o pohozených ponožkách. Bez keců je seberu, dokud jejich držitel je skutečný chlap. A už jsem se od té doby u toho párkrát rozbrečela. Ale teď mám radost z pocitu, že až tu jeho sbírku keců za minutu budu po letech i s vnitřnostmi házet do koše, trefím se napoprvé. Proč jsem si ten sajrajt vůbec schovávala?