Šel proti nám krásný chlap, modrá košile s bílými proužky a exotický obličej. Zastavil se a povídá: „ Proč taková pěkná holka takhle chová?“
Laura se na něj směje opilým ksichtem, trochu ji to zaskočilo a tak pro zlehčení řekne nějakou blbost německy. Zvláštní druh kamufláže. Ptám se ho, odkud je. Odpoví, že je Peršan, podáváme si ruce a Laura je hned hrozně vtipná: „Jako perskej koberec!“
A ten kluk stojí a slušně jí říká, aby si vážila sebe a nechovala se tak. Ptám se ho, kde se naučil tak pěkně česky a povídáme si asi 15 minut na ulici. Jen tak, o práci, o všem.
Vyměnili jsme si čísla a po nějaké době mě s Laurou pozval na večeři do svého bytu v centru. Rýže vařená s koprem ve speciálním hrnci, nepopsatelné kuřecí s omáčkou z kurkumy, okurky s jogurtem a mátou. Laura je decentní a stydí se. Víno, Lucerna, Laura není decentní a věší se na kluka z Maroka. Mohsen jí poprvé řekne: „Ty jsi pěkná, ale nemáš level.“ Já pro něj mám level, ale jsem taková mamina. Nevím, co je horší.
Nevím, kdy mě poprvé napadlo, jak odlišně je vychován. Je tak přímočarý, nehraje. Nejvíc mě fascinuje jeho sebedůvěra. Nese jídlo ke stolu a je si JISTÝ, že nám bude chutnat, protože ON vaří výborně. Během hovoru zaregistruju ještě další TO MI JDE, nebo V TOM JSEM BYL VŽDYCKY DOBRÝ. Nezná tu falešnou skromnost hraničící s předposraností. Nevím, jestli je to Íránem nebo povahou, ale má moc pěkné přirozené a zasloužené ego. Člověk si před ním připadá jako u módní hlídky a musí si střežit i svůj level.
Je prosinec, pátého a všude po Praze čerti. Největší u mě v hlavě. Před týdnem jsem ve větru přivírala oči na člunu uprostřed jednoho z jezer na Novém Zélandu a teď mě v Praze straší kurevská zima a Ivanův Bůh nákupu. Děti mě ale měsíc neviděly a tak je čas se obětovat. Bojím se, že je tam sama neuhlídám, tak volám Mohsenovi, ať jde s námi, moc se na něj těším a potřebuju ho, nevím proč. Co mu ale budu povídat? Jak jsem se tam měla krásně? Měla, ale vrátila jsem se rozbitá. Říkám si uprostřed té pražské zimní deprese, že je se mnou něco špatně. Vlasy mám spálené od slunce a soli, neopálila jsem se, protože já se neopálím nikdy, neposílila jsem tam sebe ani vztah, o který mi jde a ani jsem si neodpočinula. Všecky ty sebekrásnější zážitky plavou v jakési kocovině reality, až se nakonec zcvrknou na vědomí, že jsem protinožcům předvedla tělo v plavkách (u večeře v Sydney jsme koukali na naše video z pláže a kamarád vtipkoval, že jsme měli štěstí, že někdo nevolal Greenpeace) a zítra jdu do práce. Tam budu okusovat tužky a koukat z okna, jak sníh dopadá na O2 arenu a budu se marně snažit nalézt svoje naplnění v holandských mailech na téma refundace DPH…plus všecky ty telefonáty, které začínají: „Chuj mojche, Péjtra!“.
Koukám do kafe a děti počítají sladkosti, které jim všecky ty bandy opilých čertů a sexy andělů daly za skákal pes. Mohsen do mě vidí a najednou povídá: „Investuj chvíli jen do sebe“. Pak jdeme ulicí, připadám si, jako by mi řekl, že jsem hnusná, ale vůbec netuší, jaký má pro mě ta věta rozměr.
Druhý den na skleněný tácek vizážistce vytahuju asi tolik peněz, kolik by stál narvaný vozík v Globusu. Když ale vyjdu ven, těším se na každé další sklo, ve kterém se vidím. Koukám chlapům do očí. Když si pak měním „profilovou fotku“, je to jako bych si měnila hlavu.
Jdu do fitcentra. Nikdy mě to nelákalo a považovala jsem to za akvárium s lidma, co mají radost ze svých ploutví a používají i podobné krmení. Pochybuju, že mi bude dělat dobře tam exhibovat s nejlehčí činkou a spoceným čelem. Abych ale sama sobě nemohla uhnout, zaplatím si trenérku. Je jí 45, vypadá trestuhodně dobře. Povídá mi, jak před lety po rozvodu hubla z devadesátky. Časem si osvojím ten kult lahve vody a v tepláčcích běžím ráno hodinu na pásu a koukám na všecky ty terminátory kolem a už mi nevadí, že Ondra Vetchý, který se potí naproti, určitě není slepý a musí vidět, jak se mi každá gumička v oblečení umí někam zaříznout. Třeba na zádech to vypadá určitě moc pěkně. Terminátoři mi přesto sem tam koupí po cvičení kafe na baru a kupodivu jsou naprosto normální. Užívám si, když si s sebou beru svoje krásné děti a nikdo nevěří, že jsou všecky moje. Terminátory to neodrazuje, naopak.
Už je to dávno, žádný velký zázrak se nestal. Pořád mám ty gumičky tak zhruba stejně, ale vidím se úplně jinak. Vařím výborně, uvědomuju si, že se chlapům líbí moje ploutve, hodně věcí mi jde a zasloužím si to vědět. Mohsena by měla potkat každá, jít s ním na kafe znamená přirozenou potřebu dát si na sobě záležet i když víte, že by vás měl stejně rád i bez toho. Vždycky si s ním uvědomím, jak je fajn mít v životě lidi, pro které se chcete stávat lepším. Investujete tím do sebe a s penězma to nemá nic společného a ani s tím, že dnes vážím 62 kilo a stále dodržuju pitný režim. Jen mě to se mnou konečně začlo bavit.
Tak mě dnes napadlo, že jsem mu nikdy nepoděkovala. Poslední dobou jsem na něj neměla čas, omlouvám se velmi pokorně. Doufám, že to nezní trapně.