Někdo klepe.
Dveře jsou dole v rozích trochu zpuchřelé, klika vypadává, ale funguje, skleněná výplň je zapláclá polystyrenem, protože bude brzy zima a na nové prostě nemám. Nahoře je přišroubovaná cedulka s nápisem školní jídelna, která sice naznačuje původ dveří a činorodost předchozího majitele, ale mně v budoucnu nezaručí plnej talíř ani náhodou. Někdy jsem si v hladu říkala, že možná jsou ty dveře teď jinak otočený a ta energie teď plyne naopak, ale nechtělo se mi kvůli takovým testíkům vysekávat futra.
Za dveřmi stojí šílená žena. Má hubené tělo, papírová kůže potahuje pevné kosti, představuju si její prsa. Má bundu s logem ČD a pod logem brož kočičky.
„Ribana se hlásí do služby!“.
„Dobrý den.“
„Starej Donda už tu není?“
„Ne, odstěhovali se, teď jsme tu my, takže vám tím asi taky skončila služba.“
„Byl to kretén. Estébák, rád se chlubil, kolik lidí udal, pak ho trefila mrtvice a ztratil schopnost mluvit, tak ať takhle chcípá dlouho, hajzl.“
Přijde mi to jako geniální trest pro udavače a tahle stará žena se mi začíná líbit. Má dlouhé rovné černé vlasy ztěžklé mastnotou. Musela být krásná.
„Máš sekyrku?“
„Chcete mě zabít?“ směju se.
„Hovno, dáš mi na šumák?“
„Jakej?“
„Bránik, devět padesát. Plus flaška.“
Dávám jí sekyru a dvacku. Necelé tři roky, skoro každý den. Seká dřevo, kosí kosou, vynáší bordel, zpívá dětem.
Miluje mě. Věším prádlo a ona se zjeví, projde zahradou a beze slov mi začne podávat věci z koše. Přistihnu se, že koukám, jestli nemá špinavé ruce.
„Já mám ráda, jak to voní.“
„Já taky.“
„Chceš vidět mýho syna?“ Vytahuje si svetr a přidržuje si ho bradou, tělo má omotané všelijakýma šňůrkama a za nima zastrčené různé pytlíčky a sáčky. Má tam občanku, pár fotek, víček od Bránika, smradlavou rtěnku a pár švestek. Syn je pěkný, ale dlouho ho neviděla.
„Ribano, chceš kabelku?“
„Jo, ale nějakou pěknou.“
Dávám jí darovanou kabelku Nike, kterou bych nikdy nenosila. Bude jí tak zvláštně slušet. Ona je šťastná, vejdou se jí tam přesně tři šumáky.
Miluje Vencu. Rozvedl se, chlastá a syna má v kriminále. Je mu asi tak přes šedesát, dělá malé krůčky a nezvedá při nich nohy. Vypadá jako malý skřet, trčí mu vlasy na bocích plešaté hlavy a podobně mu trčí obočí. Po pohraničí o něm jde zvěst, že mu ho ukousla kráva při aktu. Ale na to jsem se jí nikdy nezeptala. Sem tam dostane důchod, nic se nezmění, akorát pak cupitá po vsi pochcanej a Ribana se pár dní neukáže. Když se pak ukáže, mívá rozbitou hubu, ale já sem tam taky, takže jsme si blíž.
Jednou mi ukradla kolo a jednou jsem jí dala stovku. Vlastně jsem pořád měla pocit, že ji využívám. Nikdo jinej by se mi nestaral o ty největší sračky na baráku za jídlo a dva šumáky. Ale dát Ribaně stovku je pro ni likvidační. Často pak přemýšlím o tom, že někdy člověku dáte víc, když mu dáte míň a postupně mi to sedí na víc situací, než když pak Ribanu tahají policajti ze škarpy.
Tehdá šla po vesnici s prázdnou plácačkou od rumu a srazil ji cyklista. Druhej den stála se sekyrou za dveřmi s tím, že musí sekat levou rukou. Vezu ji do nemocnice a celých 26 kilometrů stahuje a vytahuje okýnko a ještě to dabuje.
„Bzzz, bzzzz“
„Ty vole, Ribano, ty seš blázen.“
„Hehe“
„To máš loket na padrť, se ti tam udělá nějaký zánět a umřeš.“
„Jako švára. Ten to měl taky. Ale umřel ve studni, tam spadl.“
„Jsi ho tam se ségrou hodila, ne?“
„Jo.“
Dva dny po operaci jí tam vezu věci. Venca mi řekl, že žádné kalhotky nemá, ani kartáček, ani zuby. Koupila jsem mýdlo, šampon a pár věcí u asijských strážců hranic, kosmetická taštička mi připadala jako luxus, tak jsem jí to doma naházela do dárkové papírové taštičky. Jo a hřeben a krém. Sedí na posteli v bílém a když mě vidí, brečí. Hrabe se v té taštičce a mazlí se s věcma a pak brečí zas, protože na papírové taštičce je nakreslená princezna a to je její nejoblíbenější obrázek. Dovídám se od doktora, že se jmenuje Zdeňka Š. a že je jí 57, přikyvuju, aby nepochyboval, že mi může sdělit její stav. Prý strašně brečela, když jí z těla stříhali všecky ty šňůrky. Podává mi lékařskou zprávu a líčí, jak Ribana baví kolektiv. Trvala na tom, aby lékař doslovně zapsal vznik zranění. Zapsal: „Došlo u mě ke srážce s neosvětleným podnapilým cyklistou Pepou K., který jel z hospody U Racka. Já jsem osvětlená byla. Svítila jsem si na cestu zapalovačem.“
Poslední zimu strávili s Vencou ve stanu u rybníka. Já už bydlím v Praze a Venca si podpálil obecní byt. Obec mu přidělila pokoj v domově seniorů, ale Ribana nemá nárok, má pobyt hlášen kdo ví kde a pořád tam za ním lezla a dělali bordel.
Přesně si pamatuju, jak jsem někdy brečela já z různých důvodů a ona vždycky přišla a dovedla se proměnit v moudrou ženu se spoustou zkušeností. Když cítila, že je mi trochu líp, vrátila se do role blázna, podezírám ji, ze se jí takhle žije líp a že je ve skutečnosti zcela v pořádku.
„Ribano, zazpívej mi.“
Ribana se naštěluje a spustí i se scénickým tancem: „Šuky, šuky, arozóna, texas.“
Pomohla mi tam přežít. Vstávala jsem v šest ráno, protože jsem jezdila do práce 120 km a nikdy jsem neměla sníh před domem ani na autě a všude okolo byl sněhu metr, v kotelně jsem měla dřevo srovnané jak na výstavě a ještě ve 3 velikostech. Na zátop, na noc, aby to vydrželo.. Natírala okapy, sbírala jabka, kopala jámy, trhala mi po povodních prochcané podlahy a vynášela plesnivé deky. Byla jediná, kdo viděl kolem sebe. Ostatní táborníci mě akorát řešili v hospodě, protože měli jasno, co jsem zač. Když je ženská sama v baráku, má 4 děti a pěkné auto, je to přece jasné. Vidím je doteď, jak si utírali ty chytré huby od pěny a pak za mnou chodili nenápadně domů nabízet služby, ti všeumělové. Kymácí se v těch futrech ze školní jídelny, kterýma nikdy neprolezou a když nechci překopat elektriku a říkám, že si i kachličky radši nalepím sama, tak se odhodlají k trapnostem typu: „není ti smutno, takhle sama“ nebo podle hladiny testosteronu: „moc pěkný prsa“. A jejich ženy v teplákách měly jasno ještě víc.
Do krásného potoka je tam svedená veškerá kanalizace, sem tam propluje bílá skvrna od vymytého kýblu s primalexem a někdy kůže z králíka.
Ribana mi po mém odstěhování do Prahy ukradla z baráku naprosto všecko, co se dalo vyměnit za šumák.
Nevím, jestli se na ni zlobím, asi ne. Ublížila mi tam nakonec nejmíň.