Komentáře: Zápis číslo dva. Děti. Miki Kopas.

Od: Gabriela

Gabriela — Sun, 16 Jun 2013 01:42:48 +0000

Ukažme si 6 prsty …
Dobrý den, je pravda že váš syn má šest prstů? Pokud to pravdou opravdu je, prosím o fotografie a případné vyjádření ke každé z nich. Děkuji
S přáním hezkého dne,
Gabriela

Od: Kateřina Sidonová

Kateřina Sidonová — Sun, 20 Jun 2010 11:18:40 +0000

já jsem tenhle text nějak nezaregistrovala,
nové blogerky jsem si všimla až tento týden.
Mně se text líbil. Nevadí mi, že je hlavně o Mikim. Možná taky proto, že jsem jeho mediální vystoupení nesledovala, jen vím o jeho existenci díky facebooku, kde se objevil odkaz na nějaké video. Ale viděla jsem ho jen zběžně. Takže jsem článek četla jako vyprávění obyčejné matky o svém dítěti, které je zkrátka jiné než ostatní. O autismu má hodně lidí zkreslené představy, takže je dobře, že takové texty existují.
Navíc je psaný pěkně čtivě.

Od: MM

MM — Thu, 27 May 2010 16:14:27 +0000

Kdyby byla, stala by se tím automaticky horší mámou?
Co chci vlastně říct: hranice mezi tím, co ze sebe člověk potřebuje vysypat, aby se tím nezalknul, a mezi tím, čím k sobě obmyslně přitahuje zájem, je mnohdy velice tenká. Tady na RB tohle umí, myslím chodit po té hranici, jen pár holek, které navíc spíš nepíšou.

Říkám líbí. Ale ve mně vzbuzuje pochybnosti do budoucna: budeme Mikim zavaleni? Ony jsou taky věci, které se nám chce napsat a uměly bychom je, my holky, psát velice dobře, nicméně napsat je asi smíme jenom pro sebe – to je zase ta etika psaní a uveřejňování, se kterou pořád dokola otravuju a nikdo mi ve skutečnosti nerozumí.

Text se mi líbí, až na tu diakritiku, ale autorčinu zmínku, že bude o Mikim psát často, beru jako výhružku. Bojím se toho, co přijde, protože nikomu ublížit nechci; jenže pojmenovávat texty jsem se prostě naučil a čas od času opravdu nabiju henryovku i medvědobijku.

A pak nastane tanec.

Od: MM

MM — Thu, 27 May 2010 16:02:01 +0000

Třikrát jsem si k tomu sednul
a třikrát zase vstal; do tohohle nepůjdeš, říkal jsem si. Nestačí ti kytky pod pomníčky jiných mladých autorek, které jsi pošlapal etc.? A ony dnes bloudí kyberprostorem a žalují?

Víte, mně se ten text líbí. Samozřejmě nechápu, proč je bez diakritiky; to je taková blbá móda, která má snad mudit jakejsi mezinárodní dojem. Ale mě už omrzelo říkat tyhle věci. Já to zkrátka nedělám a ostatní mi celkem můžou. Jiná lžíce, to tu rádi slýcháte.

Říkám líbí. Ale ptám se, jestli je autorka víc matka nebo víc krumplovaná bojovnice za práva. – Říkám líbí, ale říkám si taky, jestli už Mikiho nebylo v poslední době nějak mediálně dost; jestli on není
taková ta vábnička na srnce. Já jsem tady! Pojďte ke mně!

Autorka má děcka čtyři. Je-li skutečně víc matka, zajímají mě i jiná její děcka, ne jen to, které bylo pozorováno televizí. Já to fakt nechci říkat hnusně, ale co je mi vlastně po tom, že ona nebyla jeden jediný den na mateřské?

Od: Dominik Svoboda

Dominik Svoboda — Mon, 24 May 2010 18:57:42 +0000

Zápis č. 2
Jak říkám, lidé mají velkou tendenci hned rozhodovat, či vyřknout nějakou poznámku, než by chvíli stáli a usoudili jak by to mohlo být. Přiznávám, že někdy se to někdy stane i mne a však ne v takové formě. V případě této zkušenosti si spíše hlídám to, aby moje pozice nebyla nijak zastřena společenskými doktrínami, či větami…“To je blázen, drž se od něj dál.“…to znamená, posuzuj člověka z více směrů, než je ze svého pohledu (obvykle jednoho). Proto jsem se rád podíval na Občana Kopase i rád pohovořil s občanem Kopasem, nejen o politice ale i o dalších věcech a různé nahlížení z několika úhlů pohledu.